Cena Miroslava Ivanova pre Antona Baláža
V rámci medzinárodného knižného festivalu Svět knihy Praha, udelili slovenskému spisovateľovi Antonovi Balážovi za trvalý prínos českej a slovenskej literatúre faktu prestížnu Cenu Miroslava Ivanova. Slávnostné udelenie ceny sa uskutočnilo 10. júna 2022. Pre zdravotné problémy sa Anton Baláž nemohol na odovzdávaní osobne zúčastniť. Cenu v jeho mene prevzal predseda Svetového združenia Slovákov žijúcich v zahraničí a riaditeľ Slovenského domu v Prahe Vladimír Skalský.
Laudácio na laureáta predniesol historik a autor kníh literatúry faktu Michal Macháček.
Na životaschopné postavy je košaté dílo prozaika Antona Baláže opravdu bohaté. Charakteristická je u něho vysoká míra práce s fakty, zároveň ironie a angažovanost příběhu k aktuálním společenským tématům, ovšem jde i vstříc otevírání tabuizovanějších otázek minulosti. Baláž nezapře skutečnost, že vystudoval žurnalistiku a věnoval se novinářskému povolání. Houževnatý, nápaditý i snad trochu svéhlavý – originální hledač.
Již během studií – upozorňuji, že hovoříme o druhé polovině 60. let – si za téma své absolventské práce zvolil novinařinu Alexandra Macha, slovenského fašizoidního národovce a mimo jiné ministra vnitra Slovenského štátu, k jehož osudu se později ještě vrátil. Balážovi kuráž opravdu nechyběla, když jako začínající autor zařadil do svého prvního knižního díla Bohovia ročných období autentický příběh slovenského občana, který přežil sedmnáct let v sibiřském gulagu. Dílo vyšlo v roce 1971, na začátku tzv. normalizace, a vzbudilo velkou nevůli u sovětského konzula v Československu. Kniha byla stažena z prodeje, sešrotována. Pro autora to znamenalo několik let zákazu knižně publikovat. Ve svých dalších dílech se pak věnoval dělnickému prostředí, z něhož vzešel, ovšem zároveň ekologicky laděným tématům. Tak vznikly romány Skleníková Venuša a Tu musíš žiť.
V uvedených 70. a 80. letech pracoval Baláž jako redaktor, posléze šéfredaktorem společenského týdeníku Sloboda. Po Listopadu 1989 postupně šéfoval Slovenskému deníku, pracoval v Mediálním informačnímu centru a Literárním informačním centru. Pracoval také v Kanceláři prezidenta Slovenské republiky Michala Kováče, s nímž později publikoval knihu rozhovorů.
Přirozeně nevynechával publikační činnost. V roce 1991 na základe odtajněných archivů uveřejnil seriál článků o komunistických táborech nucené práce – zejména o největším z nich v Novácích, který během Slovenského štátu sloužil jako deportační a pracovní tábor židů, po druhé světové válce jako deportační tábor pro karpatské Němce a po únoru 1948 zde komunistický režim soustředil téměř dva tisíce svých “třídních nepřátel“. Tak vznikl úspěšný román Tábor padlých žien, který vyšel v několika domácích i zahraničních vydání, v roce 1997 také v českém překladu Emila Charouse. Kniha rovněž získala filmovou podoby, a tak se Baláž mohl projevit i jako scénárista.
Uvedených témat se nadále přidržoval a rozvíjel. O fungování podsvětí, zejména nejstaršího řemesla pojednávají autorovy knihy o bratislavské vykřičené čtvrti Vydrice. Nově se však začal zajímat i o vážnější otázku, a to poválečné osudy slovenských židů, o jejich vystěhování do Izraele. Tak vznikly Balážovy Transporty nádeje. Knihu autor sepsal na bázi archivních dokumentů a vzpomínek aktérů, s některými se autor seznámil během svých cest po Izraeli. Transporty nádeje velmi příznivě přijala odborná kritika včetně historické obce. Nashromážděné materiály následně posloužily pro román Krajina zabudnutia, který vyšel v několika vydáních a překladech, v roce 2016 i v hebrejštině.
Baláže silně zasáhl osud a dílo Rudolfa Dobiáše, jáchymovského vězně, který bývá právem označován za slovenského Solženicyna. Dlouhodobý zájem vyústil v knihu rozhovorů s názvem Vyniesť na svetlo dňa príbehy dlhej noci.
Do Balážova spisovatelského hledáčku se také dlouhodobě dostávala osobnost komunistického intelektuála Juraje Špitzera, který byl za války jako žid perzekuován, a na druhé straně již zmiňovaného Alexandra Macha, který se nejen na protižidovských opatřeních na Slovensku podílel. Rozsáhlé dílo literatury faktu Dva slovenské osudy Špitzer – Mach vzniklo na základě osobních setkávání autora s oběma protagonisty, kteří zosobňují i symbolizují dva protichůdné podoby slovenského osudu.
Nejnověji Baláže zaujal pražský německý spisovatel Franz Kafka. Soustředí se na jeho zápas s tuberkulózou, který byl sveden v roce 1921 i ve vysokohorském sanatoriu na Slovensku. Na základě zachované Kafkovy korespondence a materiálů z lékařských sympózií, které byly věnované jeho léčbě, se můžeme těšit na dokumentárně-příběhové dílo. Máme se na co těšit.
Anton Baláž je nositelem státního vyznamenání Řadu Ľudovíta Štúra II. třídy za „mimořádné zásluhy v oblasti rozvoje kultury“.
„Moje príbehy,“ praví Baláž, „vždy smerovali k tomu, aby čitateľa nielen pobavili, ale aj poučili, aby mu ukázali svet, v ktorom musia žiť a že len na nich záleží, aký obsah svojmu životu dajú.“
Klub autorů literatury faktu si přístupu Antona Baláže a jeho díla vysoce váží. Přejeme mu mnoho tvůrčích sil a neméně poučených i pobavených čtenářů.
Mgr. Miroslav Macháček, PhD.
